Nanotechnologie oslovují bytové designéry

sdílet:

Nové technologie se hlásí do služeb bytových architektů a výrobců sanitární techniky. Oslovují nás nanotechnologie, kde jsou konstrukčními prvky molekuly či samotné atomy. Zní to jako úvod do vědeckofantastické knihy, ale je to skutečnost.

Nanotechnologie se řadí mezi nejčastěji diskutované technologie současnosti. Obecně jimi označujeme celý vědní obor výzkumu a vývoje, který se zabývá cíleným vytvářením a využíváním struktur materiálů. Cílem je přesné ovládání jednotlivých atomů a molekul tak, aby vznikl nějaký objekt či struktura s novými vlastnostmi. Využití nanotechnologií a nanomateriálů je velmi rozsáhlé a nalézá uplatnění v mnoha oblastech.

Nanointeriér

Zní to sice podivně (vědci by s termínem jistě polemizovali), ale jde o slangový výraz pro místnost v bytě, nejčastěji koupelnu, kde se nachází větší množství sanitární techniky, při jejíž výrobě byly uplatněny nanotechnologie. Populárně vědecky řečeno oboru zabývajícího se tvorbou a využíváním technologií v měřítku nanometrů, což jsou přibližně rozměry odpovídající tisícině tloušťky lidského vlasu v interiéru (koupelně) se nacházejícího. Z trochou nadsázky by se dalo říci, že nanointeriér a jeho zákony vymyslel nějaký hodně líný muž, který se chtěl jednou provždy vypořádat s mytím koupelen a drhnutím záchodů, uvádějí často propagátoři nanointeriérů. 

Výrobci radí

Člověk jedenadvacátého století je podle slov těchto propagátorů posedlý čistotou a hygienou, ale na druhé straně nemá čas na udržování prostor a mnohdy ani vůli. Proto je nutné hledat materiály, které usnadňují údržbu hygienických zařízení, a přitom odpovídají stále přísnějším hygienickým požadavkům a normám. Sanitární keramika, umývadla, vany, záchody a další zařízení koupelen pak mohou stále zářit novotou a dokonce působit přitažlivě.

Příkladem takového přístupu k hygieně jsou například povrchové úpravy materiálů Wondergliss nebo MaxiClean. Oba povrchy mají společné to, že po glazování a výpalu keramického materiálu, takzvaného keramického střepu, se na povrch výrobku nanese vrstva hmoty, která nemění strukturu povrchu vany, umývadla a jiné sanitární keramiky, ale rovnoměrně jej pokryje. Tím vzniká vodu odpuzující, hydrofobní vrstva, jež tvaruje kapky vody do kuliček a ty snadno, bez ulpívání, odtečou z povrchu. Povrchová úprava navíc zabraňuje usazování vodního kamene, solí a nežádoucích nečistot a snižuje náročnost údržby. Právě tento proces umožňují nanočástice, které dodávají povrchu výrobku pevnost a odolnost a zároveň výrazně omezují ulpívání vody a nečistot.

Apel pro designéry

Nové poznatky ve vědě poskytují nebývalé možnosti vyjádření také pro bytové designéry. V případě sanitární techniky jsou to především ochranné hydrofobní vrstvy využívají nanočástice oxidu křemičitého (SiO2). Na takto ošetřeném povrchu není nátěr či nástřik patrný a vrstvy s nanočásticemi dávají sanitární technice nové vlastnosti jako je hydrofobnost, antibakteriální účinky, snížená tepelná vodivost, odolnost proti otěru a podobně. Plochy se nemusejí udržovat a čistit, jsou méně tepelně vodivé, zabraňují energetickým ztrátám, pohlcují ultrafialové záření a přispívají k zachování stálobarevnosti podkladu.

Průkopník ve světě nanotechnologií

Prameny uvádějí, že vizi nastínil v padesátých letech minulého století geniální americký fyzik Richard Feynman, když se provokativně zeptal: Proč ještě neumíme zapsat všech dvacet čtyři svazků Encyklopedie Britanniky na špendlíkovou hlavičku? Jeho přednáška nazvaná There‘s Plenty of Room at the Bottom pak pojednávala o tom, že člověk dokáže sestavovat neobyčejně miniaturní zařízení schopné manipulovat s jednotlivými atomy. Poukázal na skutečnost, že celá živá příroda pracuje na úrovni atomů a molekul. Člověk nahlédl do tajemství základních biochemických pochodů, když se mu podařilo dešifrovat genetické kódy rostlin i živočichů. Ale příroda právě na základě těchto zákonitostí dokáže už miliony let stavět obrovské množství organismů, od bakterií a rostlin, přes neobyčejně rozmanitou a početnou třídu hmyzu a živočichů, až po samotného člověka. A byl to právě Feynman, kdo položil užaslému vědeckému světu další otázku: Jestliže to zvládne příroda, proč ne my? Avšak tehdy ho nikdo ze seriózních vědců nebral vážně. Následující dvě desetiletí pak přinesla miniaturizaci. Počítače daly sbohem rozměrným sálům a díky mikroprocesorům začalo jejich vítězné tažení světem, objevila se teorie uspořádání molekul a rastrovací kvantový mikroskop, pomocí něhož člověk mohl poprvé proniknout do světa nanorozměrů, tedy rozměrů minimálně desettisíckrát menších, než je špička špendlíku. Počátek 90. let minulého století znamenal, vedle bouřlivé komputerizace a nástupu internetu, rozvoj mikrosystémového a genetického inženýrství a první úspěšné pokusy technologií v měřítku nanometrů.

 

Autoři: 

Redaktor a publicista

Obrázek uživatele ruzicka

ruzicka

No comment

Leave a Response

CAPTCHA
This question is for testing whether or not you are a human visitor and to prevent automated spam submissions.